| Přečtěte si |
| Napsal uživatel PaedDr. Helena Kaločová |
| Pátek, 13 Březen 2009 18:31 |
|
Sbor je nádherný
z knihy Muriel Barberyové S elegancí ježka Včera odpoledne byl koncert školního sboru. Na naší škole v nóbl čtvrti máme pěvecký sbor. Nikdo si z toho nedělá srandu, všichni se tam snaží dostat, ale jsou tam super přísná kritéria výběru: náš profesor hudby, pan Trianon, si zpěváky do sboru pečlivě vybírá. Důvodem úspěchu sboru je on sám. Je mladý, hezký a umí secvičit stejně dobře starou jazzovou klasiku i nejnovější hitovky, které slyší na hodině. Všichni chtějí být mezi jeho jedenatřicítkou a sbor vystupuje mezi ostatními žáky. Pozvaní jsou jenom rodiče členů sboru, protože jinak by tam bylo moc lidí. Už tak je tělocvična narvaná k prasknutí a je tam bouřlivá atmosféra.
Takže včera jsme všichni vyrazili klusem směr tělocvična pod vedením paní Maigreové, protože v úterý odpoledne máme jako první hodinu francouzštinu. Pod vedením paní Maigreové je docela silný výraz: dělala, co mohla, snažila se držet tempo a funěla přitom jak vorvaň.
Takže jsme všichni dorazili do tělocvičny, všichni jsme si tam líp nebo hůř posedali – já jsem musela zepředu, zezadu, ze stran i seshora ( ze stupínků) přetrpět stereo debilní rozhovory (mobil, móda, mobil, kdo s kým, mobil, pitomí profesoři, mobil, večírek u Cesmíny) a pak konečně nastoupil za potlesku publika sbor. Byli oblečení v červené a bílé, kluci měli motýlky a holky dlouhé šaty na ramínka. Pan profesor Trianon se postavil na stupínek zády k publiku, zvedl takové to ukazovátko s blikajícím červeným světýlkem na konci, všichni se ztišili a začalo to.
Pokaždé je to zázrak. Když sbor začne zpívat, všechno najednou zmizí. Zmizí všichni lidi, všechny starosti, všechny nenávisti a lásky, všechny zmatky, všechny sprosté věci v průběhu školního roku, všechny důležité i malicherné školní záležitosti, profesoři, všichni žáci, zmizí celý ten život, který tady ve škole vedeme, křik, slzy, smích, souboje, zvraty, zklamané naděje i nečekané příležitosti. Běh života se ponoří do zpěvu. Najednou se objeví pocit spříznění, hluboké solidarity, možná snad i lásky. A to všechno umenšuje ošklivost všedního dne v dokonalém souznění. Taky zpěváci mají úplně jiný výraz v obličeji: už nevidím Achilla Grand – Ferneta (který má moc pěkný tenor), ani Deboru Lemeurovou, ani Ségoléne Rachetovou, ani Charlese Saint – Sauveura. Vidím lidské bytosti, které se oddávají zpěvu. Pokaždé je to stejné – chce se mi brečet, mám úplně stažený krk a snažím se dělat, co můžu, abych se ovládla, ale občas je to dost na hraně: sotva se udržím abych nepopotáhla. A když zpívají nějaký kánon, tak se raději dívám do země, protože to je moc emocí na jednou: je to krásné, spojuje nás to a přináší nám to úžasné společné porozumění. Už nejsem sama sebou, stávám se částí křehkého celku, k němuž náležejí také ostatní. A vždycky se sama sebe ptám, proč to nemůže být pravidlem všedního dne a musí to být jenom výjimečné chvíle se sborem. Když sbor dozpívá, všichni tleskají. Publikum má nadšený výraz a zpěváci ze sboru září radostí. Je to nádherné. Vlastně se ptám, jestli ten skutečný pohyb světa nespočívá v hudbě. |